obracíme stránky

Za listem list

Home / Recenze fakt čtivé / Barva nachu

Barva nachu

Milý Bože,

snad se pro jednou nebudeš zlobit, že Tvé jméno beru nadarmo do úst. I když – úplně nadarmo ne. Měla jsem možnost se trochu poznat s mimořádně zajímavým člověkem, který mi doporučil knížku z dnešní recenze. Vlastně jsem od ní nic neočekávala (s ohledem na dlouhodobou čtecí krizi jsem ji zprvu přijala spíš jako příležitost se zase rozečíst), jen jsem od něj věděla, že by mě údajně mohla zaujmout. Doporučovatele zatím tak moc dobře neznám, ale on evidentně zvládá lidi dobře odhadnout i za velmi krátkou dobu. Jen netušil, co se mnou ta knížka udělá… Nebo možná zrovna jo, těžko říct… Proto i dnešní recenze bude trochu jiná, než obvykle od nás bývá…

 

Celia, hlavní hrdinka knihy po celou dobu píše dopisy o všech všedních i nevšedních událostech v jejím životě, zpočátku jsou adresovány Tobě, Bože, později také její ztracené sestře Nettii (popřípadě čte dopisy od ní). Jazyk, jakým jsou Celiiny listy psány, odpovídá míře její (ne)vzdělanosti. A víš, proč Ti je píše? Protože se Ti stydí o svém mnohdy úděsném bytí vyprávět, je pro ni jednodušší to napsat, i když to moc neumí, ale papír snese vše, stejně jako ona… Těžké životní útrapy, předsudky, rasismus a další udělaly z Celie sice bohabojnou, ale také absolutně neprůbojnou, nesebevědomou ženu, puťku, která zná život jen z jedné stránky – těžká práce (včetně orby na poli!), poslušnost manželovi, kterého si nevybrala, služba jemu a jeho dětem. Nezná sebe samu, nechápe, že věci, které se jí děly v mládí i právě v tom nijak šťastném manželství, nejsou v pořádku. Pokorně přijímá nadávky, urážky, bití, špatné zacházení, dřinu. Umí jen přežívat. Tápe sama v sobě, nerozumí tomu, proč jí ani manželský sex nepřináší uspokojení, které by přece mělo nastat (naproti tomu když se podívá na obrázek krásné ženy, něco se s ní „tam dole“ děje…). V jejím podání to však i čtenář zpočátku může přijímat jako chleba, dost možná za to je zodpovědný ten až agramatický jazyk, jímž se vyjadřuje. Tíže obsahu slov člověku dojde až s menším zpožděním

 

Afroameričané, zotročený lid, neměli jednoduchý život v minulosti, otázkou je, jestli se jim žije o něco snadněji dnes. „Bílí“ ve své době vyvyšovali potřeby své rasy nad tou jejich, považovali černochy za něco méněcenného, zákony se pokřivovaly dle potřeby „bílé rasy“ a získání lépe hodnocené práce nebo dokonce kousku uznání nebylo pro černochy vůbec snadné. A jestli existoval někdo, kdo to měl v mnoha ohledech ještě horší než černoch-muž, tak to byly afroamerické ženy. Od dětství je nečekalo nic moc dobrého. Dohodnuté sňatky, znásilňování, domácí násilí, incestně počatí potomci (o tom se ostatně dočteš už na první stránce knížky!), vidina života bez kousku uznání… a já se ptám, Bože, proč? Proč se tohle děje? Proč existují ženy, které si tímhle vším musí projít? Proč vůbec musela vzniknout kniha s tímto námětem zakládajícím se na otřesné zkušenosti těchto lidí, byť autorka dokázala namířit ostny svých slov i do vlastních řad… (a celkem dost ostře)?

 

Nevzdělanost je jedna z nejhorších věcí, které mohou na světě existovat. Nevzdělaný člověk je snadno zmanipulovatelný a žije jen v rámci svých velmi omezených znalostí, obvykle hrdinové nevidí možnost zlepšení, nebo jen velmi omezeně a zkresleně. Každá z postav v knize si nevěří v něčem jiném – někdo ve vztazích, někdo v životě, někdo ve své ženskosti/mužnosti, jiný v tom, že i on má nárok být šťastný…V každé společnosti se ale objeví někdo, kdo všem nastavuje zrcadlo. Jednou z takových postav v knize byla i Shug Averyová, o níž by se dalo říct, že byla krom povolání zpěvačky také bohém, požitkářka a někteří by řekli běhna… Světaznalá a životem protřelá Shug za svůj život pochopila, oč v lidském bytí běží. Svým živelným přístupem a nebojácností kopnout do vosího hnízda otevírá před čtenářem i knižními hrdiny mnoho tabu, o nichž se v tehdejší společnosti nemluví. Nikdy. Možná i proto, že to nechápou, neznají, nerozumí tomu, nevědí, že to je špatně. I když by ji měl čtenář svým způsobem nenávidět, má ji rád, protože ukáže Celii, jak (a hlavně proč!) se mít ráda. Nevědomky (nebo spíš… jak plyne situace) se během tohoto objevování zákoutí lidské duše i těl dotknou problematiky homosexuality, bisexuality. Na tomto je ale fascinující, s jakou lehkostí a poddajnou adaptabilitou tito lidé sexuální orientaci svou i těch ostatních přijímali, jak se s ní smiřovali. Walkerové se povedlo poukázat na prachbídné znalosti vlastního těla a sexuality u této skupiny lidí. Když si ale uvědomíme, co všechno tihle lidé neznají a v čem je vychovává společnost, je to mnohdy k pláči (a to jsem mírná, zvracet se mi z toho chtělo). Všeobecně se o mně ví, že nesnáším jakékoliv bezpráví, tím spíš, pokud je konáno na dětech a ženách, které se nedovedou bránit, protože jsou naučeny, že mají být jen poslušné…

 

Pravým opakem Celie je ale její ztracená (chytrá a nadaná) sestra Nettie, kvůli níž se Celie v mládí obětovala a která od nich jednoho dne odejde. Dostane se do dobrých rukou a vydává se na dalekou cestu, aby pomohla lidem vzdělat se, aby neskončili stejně jako její milovaná sestra. Odloučení od ní nese Nettie velmi těžce a snaží se ho překonat alespoň psaním dopisů, na něž z nějakého nepochopitelného důvodu nedostává odpověď. Ptáš se, jak je to možné? I na toto Ti odpoví knížka Alice Walkerové, je to jen jeden z mnoha střípků, které si díky Barvě nachu poskládáš dohromady. Tahle útlá knížka, kterou lze zdolat klidně za jediný den, toho o lidech vypoví víc než memoáry a kroniky všech zemí dohromady. Walkerová si právem zasloužila všechna ocenění za svou knihu, i když následující více politicky korektní generace (jak jsem se dočetla) by jí ji jen stěží daly.

 

Po dočtení mohu říct, že ta pokora (a jakási… naděje), která se mi usadila v srdci, je zcela na místě (a zdravé naštvání té dřímající feministky  – nebo womanistky? – ve mně taky). Knížka poukazuje zejména na potřebu a touhu (nejen) afroamerických žen získat po generace utlačovanou a opomíjenou svobodu alespoň pro duši, získat zpět ztracené sebevědomí, vědomí, že jsem tu k něčemu víc než jen na otrockou práci a plození dětí a starání se o manžela, který si mě stejně neváží, že mám právo být šťastná a milovaná. Černošská žena to neměla ve vlastní společnosti jednoduché, natož když byla vystavena ještě rasové nenávisti, která byla do více než poloviny 20. století v USA legální (a probíhá v určité míře dodnes! – ano, to je výčitka, Bože…). Tato knížka o vnitřním smíření se člověka je záležitost, díky níž budete mít bradu u kolen a začnete zase věřit a doufat ve chvílích, kdy svou vlastní naději ztratíte…

 

Knížka patří k těm, které by měly oslovovat řadu generací a neměly by být opomíjeny. A Ty, Bože, víš moc dobře proč. Aby se udělalo definitivně něco s těmi zvěrstvy v jejich komunitě (a nejen v ní), aby se omezila nevzdělanost, aby obdobné náměty mohly být už jen výtrysk autorovy fantazie… Předsudky a tabuizovaná témata vedou ke katastrofálním následkům, jimž současná společnost musí čelit. Bohužel mám někdy pocit, že si za to může sama, protože je pohodlnější na někoho ukázat prstem, ale sám pro něj nic neudělat… Nemám moc co říct k současnému stavu jejich minority v Americe, ale nemyslím si, že by si žili úplně jako prasátka v žitě. Chtělo by to se zamyslet, jestli v současnosti je to doopravdy všechno napraveno. Vím, že jsem jedna sedmimiliardtina na tomto světě, která něco takového říká, ale i tichý hlásek může zaznít v souhlasné odezvě, pokud se dostane do správného prostředí.

Hodnocení knížky? 8/10. A moje srdce k tomu.

Ježkovy voči, já už jsem se zase nějak rozepsala…

 

Oblíbený citát:

No víš jak to chodí, řek. Položíš si ňákou otázku a najednou jich na tebe křičí patnáct. Začal sem se zabejvat tim proč vlastně potřebujem lásku. Proč trpíme. Proč sme černý. Proč sme mužský a ženský. Kde se opravdu berou děti. Netrvalo dlouho a já pochopil že nevim skoro nic. A že dyž se sám sebe zeptáš proč si černoch, muž, ženská nebo třeba křoví tak na tom vůbec nesejde pokud se současně taky nezeptáš proč tu vlastně seš. Tak je to.

A co teda myslíš? zeptala sem se ho.

Řek bych že tu sme proto abysme se divili. Cejtili údiv. Ptali se. A dyž přemejšlíš o velkejch věcech a ptáš se na ně tak pak bokem pochopíš i maličkosti, vlastně jakoby jen tak náhodou. Ale o těch velkejch pak nikdy nevíš o nic víc než na začátku. Čim větší cejtim údiv tim víc mám taky rád.

(s. 238)

 

Autor knihy: Alice Walkerová

Název v orig.: The Colour Purple

Počet stran: 252 s.

Nakladatelství: Argo

Vydáno: 2001

Autor fotky k recenzi: L&P

Autor recenze: Pavlína

No votes yet.
Please wait...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Láskou ke knížkám

>> <<