obracíme stránky

Za listem list

Home / Recenze fakt čtivé / Co jsme si neřekli

Co jsme si neřekli

Ačkoliv jsem od samého začátku věděla, do jaké knihy se pouštím, přesto se mé pocity z četby vezly jako na houpačce. Co jsme si neřekli totiž dokázalo téměř nemožné – donutit mě knihu dočíst, i když jsem se místy velmi se čtením trápila, abych ale ve výsledku zjistila, že to zase tak hrozné nebylo. Ale pěkně popořadě…

 

Deník a maily

Jack a Laura, hlavní hrdinové. Kniha začíná dopisem Laury pro svého syna, v němž mu sděluje, že mu posílá tátův deník, do nějž vepsala několik komentářů, aby některé věci upřesnila na pravou míru, a ujišťuje ho, že to není jediný dárek k narozeninám (přátelé, dostat já tohle jako první dárek, tak mě asi trefí šlak!). V tomto „Štrasburském deníku“ zapisuje Jack průběh dní snad minutu po minutě i s přesně zaznamenanými rozhovory i emaily a zachycuje tak rozpad manželství s Laurou, jejich životní eskapády a problémy. Poté, co deník jednoho dne pošle Lauře (asi aby ji nalákal zpět tím, že jí konečně ukáže, jak vše vnímal on?), jej Laura poměrně sarkasticky (místy jako rozmazlená fiflena, protože jen ona má právo na správnou verzi) okomentuje a pošle mu jej zpět. Časem se ale z deníku vyklube dar pro jejich (?) syna, v němž se má dozvědět víc, než jen pravdu o životě jeho rodičů…

 

Subjektivně

S touto knížkou jsem měla jeden velký problém. A to ten, že to bylo v podstatě jen vyprávění Jacka o tom, jak on prožil krizi v manželství s tím, že Laura do toho zpětně zanesla v poznámkách v hranatých závorkách svůj pohledn a věc. Ta knížka neeskalovala, negradovalo napětí, pořád jsem čekala, kdy přijde ten přelom, ale v podstatě jsem se vždy přes Jackovu část dočetla k delší či kratší poznámce Laury, která mi nebyla úplně sympatická tím, co dělala. Nemluvě o tom, že opravdu, jak jsem už psala, měla pocit, že jen ona do toho všeho může vnést to správné světlo. Ačkoliv se jednalo o text čtivý, to zase jako jo, tak to čtení bylo příliš zdlouhavé, neb se v ději zase tak moc nedělo, ačkoliv jsme byli svědky rozpadu lásky až za hrob.

 

Objektivně

Knížka získá řadu čtenářů právě tím, o jak osobní zpověď se jedná. Jednotliví hrdinové šli tzv. se svou kůží na trh, odhalovali svá nitra a osobní pocity až na kost (i když stejně jako Jack se domnívám, že ani jeden z nich neřekl nikdy všechno, asi jako v reálném životě, k čemuž se částečně v jednu chvíli Jack přiznal). Knížka, i když děj není z mého pohledu nikterak napínavý, získává plusové body na tom, že poukazuje na jednu skutečnost, jež bývá v mezilidských vztazích velmi často opomíjena – lidé si neuvědomují, že i když v jejich životní situaci je vše nad slunce jasné a zdá se, že nic není jinak, než jak to vnímají oni, že druhá strana, partner, může na celou věc úplně nahlížet úplně jinou optikou a situaci prožít zcela odlišně, bouřlivěji či chladněji. Právě ten prapůvod, ten pramen nedorozumění, o nějž v této knize šlo zejména, ten přikovával ke čtení a donutil mě číst dál, protože bylo až fascinující pozorovat, jak jednu a tutéž situaci vnímali oba hrdinové a jak lze (evidentně i v reálném světě) vnímat dvěma lidmi jednu věc rozdílně, jak si z ní každý odnese jiný prožitek.

 

Nesnesitelná lidskost bytí

Asi tak by se daly shrnout hlavní pocity z knihy. Bylo to místy nesnesitelně lidské, dva zdánlivě se k sobě nehodící partneři, kteří se milují tak, že si nedovedou naplno říct, co je trápí, a raději se vnitřně užírají žárlivostí, skepsí, beznadějí… Raději mlčí, než aby vysvětlovali. Inu, jako v životě. Vypravěčský styl Roryho Dunlopa byl pro mě nějakou chvíli oříšek, nemohla jsem se do textu s chutí za číst a postrkovala jsem se ke čtení, co to šlo (asi jsem nebyla připravena na tak náročné čtivo). Ale ke konci knihy, když se začínalo ukazovat, že i za mraky slunce svítí, jsem si uvědomila, jak reálně ty postavy vylíčené jsou a že jsou nesnesitelné možná právě proto. V tu chvíli jsem na tu knížku začala nahlížet úplně jinak. Pokud zprůměruju své postupně se měnící hodnocení, získá knížka ode mě krásných 7/10. Knížka není pro každého, je to náročnější kus, takže si k ní nejspíš člověk hledající vášnivě romantickou knihu bude hledat déle cestu, neb bude očekávat něco jiného, ale ta cesta za to bude stát, protože – a to jsme si ještě neřekli – Rory Dunlop se jeví být velmi zkušeným znalcem lidských povah a geniálním vypravěčem.

 

Za recenzní výtisk děkuji mnohokrát nakladatelství Domino.

 

Autor: Rory Dunlop

Název v orig.: What we didn’t say

Vydáno: 2017

Nakladatelství: Domino

Počet stran: 344 s.

Fotka k recenzi: L&P

Autor recenze: Pavlína

No votes yet.
Please wait...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Láskou ke knížkám

>> <<