obracíme stránky

Za listem list

Home / Recenze fakt čtivé / Dám ti slunce

Dám ti slunce

Před nějakou dobou jsme si s Luckou udělaly radost a objednaly si knížky, které jsme si chtěly už nějakou dobu přečíst. Mezi jejími objednávkami byla i kniha Dám ti slunce od Jandy Nelsonové. Automaticky jsem předpokládala, že recenzi nebudu psát já, ale po dočtení knížky (jelikož jsem si ji usyslila pro sebe na chvíli) jsem si dva dny nazpět uvědomila, že ji napsat chci (díky, Luci, že mě chápeš :-))… Prostě  musím. Dostat ze sebe všechno, co to na mě naházelo a v čem mě to vymáchalo. Teď tady na začátku rovnou zcela nekriticky říkám, že to byla překrásná čtecí záležitost.

.

NoahJude (ta bezmezernost je záměr, pochopíte po přečtení knihy)

Příběh sourozenců – dvojčat Noaha a Jude – doslova přiková čtenáře ke svým stránkám a nepustí, dokud knížku nedočtete. Jsou to třináctiletí teenageři, velmi umělecky nadaní, kteří mají každý svůj vlastní svět. Noah je spíše zakřiknutý, bez přátel a navíc se s ním setkáváme krátce po jeho vlastním, opatrném vnitřním coming outu. Naproti tomu Jude objevuje svou krásu a to, že se díky tomu dostává do povědomí chlapců, má kolem sebe spousty přátel. Jedna věc ale propojuje oba jejich světy – velmi blízký sourozenecký vztah. Odjakživa na sebe byli napojeni, rozuměli si, hrávali spolu nejrůznější hry – třeba si „přerozdělovali svět“ podle toho, co kdo zrovna potřeboval a chtěl – vodu, vzduch, stromy, květiny, slunce…

. ..

Sourozenci ve válce

Když však vzešla myšlenka, že by se oba mohli přihlásit na stejnou prestižní uměleckou školu, byl Noah v očích Jude ve velké výhodě. Ta měla totiž pocit, že oproti svému bratrovi nic neumí, a ještě navíc, že nemá tak silnou podporu matky (učitelky umění) jako Noah. V té době si navíc Noah našel nového kamaráda – Briana, který pro něj představoval ztělesnění všeho, co by si přál od svého protějšku… Jak mu to ale říct? A vnímá to Brian stejně? Co se stane, jestli je Brian jiný, nebo spíš tedy stejný jako většina? Jude byla od té chvíle ještě více odstrčená. Začala žárlit…

Od té chvíle nastalo velké odcizování, které postupně sílilo. Přestali si rozumět, nedovedli spolu najednou mluvit, dělali si naschvály… do toho vyplavaly na povrch také neshody rodičů, viditelně dlouhodobé… a jednoho dne byla jejich máma mrtvá… Oba sourozenci se uzavřeli ve svých světech, které ale začaly najednou být až nápadně protikladné k tomu, jací byli dřív. Noah se na školu svých snů nedostal a zůstal na státní škole (ON, s takovou fantazií a talentem!) a je z něj nyní lamač dívčích srdcí, popřel světu sám sebe… A Jude? Studuje na umělecké škole, ale schovává svůj strach a sama sebe za nepodařená díla (duchové jsou teda věc!), kterými si vyslouží téměř až opovrhování od ostatních, protože jí zde nikdo nerozumí. Ona sama vyhlásila bojkot vztahům, klukům, citům… O nějakých hlubokých přátelstvích nemůže být ani řeč. Jediný její přítel je duch její mrtvé babičky, se kterým velmi ráda hovoří (i v těch méně vhodných situacích 😀 ). Navíc jí chybí Noah, i když by to nikdy nahlas nepřiznala. Stejně jako by to on nikdy neřekl na rovinu jí…

.

Skryté pravdy

Již v některé z předcházejících recenzí jsem říkala, že skrývání pravd a schovávání se za polopravdy nebo lži se nemusí vyplatit. Ačkoliv název knihy působí tak mírumilovně, neměl by se nechat čtenář zmýlit. Skrývání se, strachu, nevyřčených pravd, ale zato stokrát opakovaných polopravd a lží je v knize víc než dost. Sourozenci si vyřizují účty mezi sebou velmi rafinovanými způsoby, ale všechno se děje jen proto, že se bojí mluvit jeden s druhým (nebo to odmítají, aby ještě víc neublížili), bojí se odmítnutí, nepochopení. Smutek ze ztráty a odcizení toho, koho máme rádi, může způsobit hrozné věci… Nejhorší na tom všem je, že na nich je vidět, jak toho druhého milují, jak se o něj bojí, jak by udělali všechno na světě, klidně by vyměnili i všechny „své“ stromy a květiny a vzduch za to, aby ten druhý byl šťastný, ale nejsou schopni se postavit sami sobě, svému strachu.

.

Láska má tisíc podob

Ano, žádný klišovitější nápad na nadpis mi nemohl přijít na jazyk, ale v této knize to skutečně platí. A jak city vybublávají na povrch u jednotlivých postav, tak se do nich zamilováváte postupně i vy (i když v průběhu čtení byste je mnohdy nejraději uškrtili za tu jejich zabedněnost a umíněnost!). Zakoukáte se do Noaha (který mě okouzlil svou obrazností a nápady na portréty a autoportréty, které v knize nezřídka popisuje – pár jsem si jich vypsala, musím to zkusit taky namalovat), do Jude, jíž člověk rozumí, když se plácá v těch svých citech, ale neví, jak s nimi má naložit (někdy teda lítala v pocitech ode zdi ke zdi, ale to asi k dospívání patří, i to její rychlé odsuzování lidí a věcí). Rozumíte i Garcíovi, umělci se zlomeným srdcem, Oscarovi, který hledá své místo pod sluncem, nakonec pochopíte i ty, které snad po celou dobu knihy z celé své duše nemusíte… A chcete jim pomoct. Aby se ukázali takoví, jací doopravdy jsou, aby se nebáli říct okolí, co si myslí, co cítí, jak to prožívají, aby se přiznali ke svým prohřeškům (někdy až takovým, že bych měla co dělat, abych jim odpustila)…

S láskou, city a pocity se tu člověk setkává na každém kroku, totiž pardon, řádku, i když to někdy na první pohled nejde vidět. Knížku o (bolavých) pravdách, hledání lásky a smyslu vlastního bytí, pochopení prožívání a vnímání druhých lidí nemůžu hodnotit jinak než kladně (a jedině srdcem). Za sebe 8-9/10.

.

Oblíbený citát:

Rozzáří se. „Platón tvrdil, že kdysi existovaly bytosti, co měly čtyři nohy a čtyři ruce a dvě hlavy. Byly úplně soběstačné, šťastné a mocné. Až příliš mocné. A tak je Zeus všechny rozsekl na dvě půlky a ty půlky rozehnal po celém světě. Proto je každý člověk odsouzený hledat tu svou druhou půlku, tu, která má polovinu jejich duše. A jen ti nejšťastnější ji najdou.“ (s. 321)

.

Autor: Jandy Nelsonová

Název v orig.: I’ll Give You the Sun

Nakladatelství: CooBoo

Vydáno: 2016

Počet stran: 358 s.

Autor fotky k recenzi: L&P

Autor recenze: Pavlína

Rating: 4.25. From 1 vote.
Please wait...
6 thoughts on “Dám ti slunce”
  1. Knížkomolka Duben 10, 2016 on 9:32 pm Odpovědět

    Na tuhle knížku se strašně těším… někde jsem četla přirovnání k Johnu Greenovi a od té doby se nemůžu dočkat, až se mi dostane do ruky… asi neodolám a nakonec si ji pořídím 😀 …moc pěkná recenze

    • Pavlína Duben 11, 2016 on 7:50 pm Odpovědět

      To přirovnání jsem četla taky a musím za sebe říct, jelikož jsem fanynka Greenových knih, že Nelsonová je mu velmi těsně v patách, ale ona ty emoce těží z jiných věcí než Green. Má velký talent a krásně se to čte. Nejde od té knížky moc odcházet. 🙂 S chutí do nákupu, taky mi poputuje brzy do knihovny domácí, zatím ten půjčený kus musím vrátit. 😀
      A děkuju za pochvalu recenze. 🙂

  2. Lisa Duben 11, 2016 on 7:08 pm Odpovědět

    Zní to jako zajímavá kniha:)

    • Pavlína Duben 11, 2016 on 7:52 pm Odpovědět

      Velmi příjemné čtivo to bylo. A zajímavě pojaté téma. Opravdu tam všechno na sebe hezky logicky navazovalo a všechno souviselo se vším. S takovou propojeností (která byla dotažená do detailů) se člověk málokdy setká. Za sebe doporučuji k přečtení všem, kteří mají rádi všechny zmíněné problematiky z této knihy 🙂

  3. Myanmar Duben 12, 2016 on 3:53 pm Odpovědět

    Tahle knížka mě dlouhodobě hrozně láká. Moc pěkně napsaná recenze – fakt čtivá a člověk se o knize dozví všechno, co potřebuje 🙂 YA poslední dobou moc šance nedávám, občas se ale objeví kniha, která mě zviklá. Tahle je jedna z nich.

    • Pavlína Duben 12, 2016 on 9:06 pm Odpovědět

      Určitě stojí za přečtení (na Aristotela to nemá, co si budeme povídat, ale je moc dobrá, opravdu tam na sebe všechno krásně a logicky navázalo, což mě fascinovalo, všechno souviselo se vším). 🙂 To my s Luckou zase teď máme nějaké YA období, takže to načítáme ve velkém, ale sem tam k nám pronikne i nějaká ta „dospělácká“ kniha. 😀 Pochvaly recenze si moc vážím, děkuju, jsem ráda, že splnila účel.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Láskou ke knížkám

>> <<