obracíme stránky

Za listem list

Home / Lesk a bída knihovnického života / Perličky ze života knihovnic II

Perličky ze života knihovnic II

Ach, ty dějiny!

Místnost s naučnou literaturou je místem, kde se člověk může ledasčemu přiučit. Před nedávnem jsem tam při zakládání knih potkala paní (velmi rozčilenou) s dcerou (v začínající pubertě). Paní jí takovým tím šeptavým křikem povídá: „No, něco ale číst musíš! Vysvětli mi, jak je možné, že si z té školy vůbec nic nepamatuješ? Tohle jste se už učili!!!“

„Jo?“ podivila se ta dívka.

„Ano! Tak dívej, tady to máš tak hezky s obrázky. Tady je Oldřich a koho unesl Oldřich?“

Dcera mlčí…

Paní to nevydrží a ještě víc nevrle jí říká: „Tak koho???“

Dcera odpovídá ještě víc nejistě: „Boženu…?“

„No jistě! Jak je možné, že to nevíš?!“

Dcera (dívajíc se soustředěně na obrázek v knize): „Ale tady to nevypadá, že by ji unesl. Se mohla pustit! Proč se ho teda držela, když ji unášel?“

Paní s povzdechem, rezignovaně, odevzdaně, ale přesvědčivě vyhrkne: „No aby ta chudera holka nespadla z toho koně, ne?!“

Po téhle hlášce jsem skoro (ale smíchy) spadla já, takže jsem místnost urychleně opouštěla, abych nenarušila výchovný moment.

 

 

 

Příruční knihovna, to je věc!

Příruční knihovna je evidentně něco, co mate spoustu čtenářů a pravý význam „při ruce“ vnímají zcela rozdílně, než jaký je stav věci. Před nějakým časem mi do půjčovny vtrhla rodinka, která moc stála o jednu publikaci právě odtud, ale vysvětlit jim tento pojem byl poměrně nadlidský úkol.

„Tady ta knížka z příruční knihovny se může půjčovat domů?“

„Ne, knihy z příruční knihovny mají zůstat při ruce v knihovně, od toho získaly svůj název, takže ne,“ odpovídám paní s úsměvem.

„Takže si ji teda nemůžu půjčit s sebou?“

„… Ne?“ tvářím se lehce nejistě, protože jsem dotazem natolik zmatená, že si nemůžu uvědomit, co jsem na první otázku řekla.

„Dobře, tak my si ji vezmeme aspoň ke stolu…“ A v ten moment všichni čtyři odcházejí i se všemi věcmi, které si rychle pobrali, z půjčovny pryč.

„Ehm, ta knížka se ale vážně nesmí půjčovat domů, víte?“

„My jdeme jen ke stolu…“ Paní se zastaví v uličce u dveří a mávne někam neurčitě do prostoru. Já se vzmůžu jen na odevzdané mrknutí koutkem oka k našemu velkému stolu v půjčovně, který je zrovna celý volný… Paní celá rozvrkočená se mě snaží uklidnit rychlou odpovědí: „Jé, my jsme si ho nevšimli!“

A já pak celou dobu doufala, že si oni nevšimli, jak jsem se tam snažila nesmát té bleskurychlé výmluvě.

 

 

„Máte knihu, která má víc než tisíc stran?“

V těch největších parnech loni v létě přišli do půjčovny dva kluci, tak cca 13 nebo 14 let, puberta, celou dobu se pohihňávali a procházeli jednotlivé regály. Pak se usnesli, že s dotazem přijdou přece jen za mnou.

„Prosím vás, nemáte tu nějakou knížku, která má víc než 1000 stran?“

„No, podíváme se po něčem. Nějaké téma konkrétnější chceš?“

„Ne, to je mi jedno…“

Nedalo mi to a musela jsem se jich zeptat: „A na co to máš?“

„Víte, je léto a já se nudím…“

Skoro jsem nevěřila vlastním uším, původně jsem odhadovala, že to je nějaká letní bojovka příměstského tábora nebo tak něco, ale mé knihovnické srdce zaplesalo. Nakonec z nich vylezlo, že mají jednu 960stránkovou vyhlédnutou na jedné naší pobočce a že si teda pro ni sjedou, moje nabídnutá 699stránková jim byla málo. A pak že nechtějí číst!

 

 

Asi umím být fakt přesvědčivá

Před nějakým časem jsem si vymyslela nový vzdělávací program pro prvňáčky, který je zaměřen na strašidla. Beseda se povedla a měla jsem z ní doopravdy radost. To jsem ale ještě netušila, že svým vyprávěním o Bafovi a Bubovi z knížky Miloše Kratochvíla způsobím problémy jedné kolegyni. Jednoho dne se totiž vrátila ze svého programu, stoupla si přede mě a bez upozornění spustila:

„Tys mi pěkně zavařila!!!“

Já, naprosto dezorientovaná, o čem že je řeč, jsem se teda zeptala, co jsem provedla.

„Dneska jsem měla tu tvoji třídu ze strašidel. Celou dobu za mnou ty děcka chodily, abych jim ukázala, kde se schovávají Baf a Bubu, protože je chtěly vidět a určitě tu musí někde být, protože jsi to říkala!!!“

 

 

Zimní oblékání

Když k nám do knihovny chodí malé děti v zimním období, tak jsou vždycky hezky zabalené v několika vrstvách a po besedě vždy trvá nějakou chvíli, než na sebe všechny svršky natáhnou, proto paním učitelkám pomáháme, aby byly děti oblečené rychleji a neupekli se v těch vrstvách ti, kteří to již zvládli.

Moje oblíbená historka je ze dne, kdy jsem měla poměrně živou třídu na programu, ten den to byl už druhý program a byla jsem jakási přetažená. Pomáhala jsem oblékat jednoho malého chlapečka do bundy a pak vezmu rukavici a povídám mu:

„A kde máš druhou?“

On na mě chvíli jen nechápavě kouká, já se dívám na něj a netrpělivě čekám, co mi odpoví. Jeho zmatený výraz mě přinutil, abych mu tu rukavici ukázala a významně zdvihla obočí s otazníkem v očích. V tu chvíli jsem se ale začala hrozně smát, protože to, co jsem držela v rukou, nebyly huňaté rukavice, ale zmuchlaná čepice… a dvě hlavy ten chlapeček opravdu neměl.

No votes yet.
Please wait...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Láskou ke knížkám

>> <<