Perličky ze života knihovnic IV.

• Píše vám: M&P
• Datum: Červen 17, 2016
• Kategorie: Lesk a bída knihovnického života
• Tags: historky, perličky, vtipy, zážitky

Mýdlo

V jednu pracovní sobotu si přišla nějaká starší paní vypůjčit klíč od záchodů. Vypadala docela mile, ale vrátila se poměrně vzteklá, hodila mi klíč na stůl a spustila:

„Jak je možné, že na záchodech nemáte mýdlo? To tam musíte okamžitě doplnit! Čím si mám jako umýt ruce?“

Nejdřív mě trochu zaskočila, ale pak jsem jí klidně vysvětlila, že mýdlo tam já doplnit nemůžu, to má na starosti uklízečka, a že to určitě udělá. Navíc zbývalo asi půl hodiny do konce otevírací doby, takže to nebyla zase taková tragédie…

„Ale to mýdlo tam nebylo už v týdnu! Hlásila jsem to vaší kolegyni!“

„No víte, ale ono tam za den chodí hodně lidí, je docela dost možné, že se od té doby už spotřebovalo…“

„Takže ho tam TEĎ nedoplníte?“

„Teď hned určitě ne, ale jak potkám paní uklízečku, tak ji určitě upozorním.“

„Tak já vám to mýdlo koupím sama a donesu vám ho! To by šlo?“

„No, tak jestli se vám chce…“ řekla jsem přesvědčená, že paní odejde z knihovny a dlouhou dobu ji neuvidíme.

V tu sobotu už vážně nepřišla.

Ale v pondělí za mnou přišla překvapená kolegyně, že nějaká paní donesla se slovy „Tak tady ho máte…“ nové mýdlo…

.

Antistresové omalovánky

Napadlo by Vás někdy přijít si do knihovny vypůjčit antistresové omalovánky? Spíše ne, že? Ale i takoví lidé se najdou… Nedávno se tu objevila jedna slečna, věk asi 16 let…

„Dobrý den, máte tu antistresové omalovánky?“

„Ehm… ne, to opravdu nemáme…“

„Ne?!?“

„No, ne… my půjčujeme jenom knihy a podobně.“

„…“ (nevěřícný výraz)

„A navíc, jak si myslíte, že by se to půjčovalo? Vždyť by byly okamžitě počmáraný.“

„Tak bych si je mohla třeba okopírovat…“

„Okopírovat? A autorská práva vám nic neříkají?“

Nechala to bez odpovědi, otočila se a odešla.

.

I v kanceláři máme občas veselo…

Kolegyně měla slavit narozeniny a pozvala nás k sobě domů. Dala nám adresu a různá „poznávací znamení“ z okolí. Na to reagovala další z kolegyň:

„Tý jo, a to jako fakt bydlíš vedle bordelu?“

„ … „

„Hustý! To máš dobrý, ne?“ (pohled jako na blba) „Ne? Tak nic no… A je tam v noci slyšet rachot?“ (pohled jako na ještě většího blba, zbytek kanceláře má záchvat smíchu) „No dobře! Tak já už radši mlčím…“

.

Nadšený čtenář

Šla jsem vystřídat kolegyni na půjčovnu a automaticky jsem si položila pití na stůl (což by nemělo být, protože to zavazí a máme v práci kolektivní dohodu, že ho tam mít nemáme). Kolegyně hned: „To pití dolů, víš, že ho tu nesmíme mít. Já na to taky zapomněla a už mě dneska jednou nachytali. Přišla paní…“

Vtom k našemu stolu přišel asi desetiletý kluk, takový malý chytrolín, už ho tu známe, většina témat, která chce, v dětském vůbec není, a musíme ho proto posílat o patro níž do dospělého oddělení. Říká: „Dobrý den, máte tady v dětském nějakou knížku o tvorbě webových stránek?“

Kolegyně začala hledat v katalogu a u toho mi chtěla rychle dovyprávět historku z rána: „No a ona přišla a říká: ,Pití prosím dolů!'“

Kluk se zatvářil trochu otráveně, vyhrkl: „Tak jo, dík…“ a utekl. Mně došlo skoro okamžitě, že nejspíš slyšel naše klasické „Jdi, prosím, dolů“, ale kolegyně za ním zůstala koukat se slovy: „Co mu jako je? Vždyť jsem to ještě nenašla….“ A za chvíli: „No, ale kdyby se ještě vrátil, tak mu řekni, že tu toho máme hodně.“

.

Máte kartičku?

Přišla k nám do knihovny paní s malým klukem – jen tak nalehko – tílko, kraťase, žádnou kabelku, nic. Zničehonic začal kluk kňourat, že nutně potřebuje na záchod, tak s ním paní letěla za mnou ke stolu pro klíče. Zběžným pohledem jsem nezaregistrovala kartičku ani v ruce, tak jsem ji upozornila, že budu potřebovat čtenářskou kartu, bez toho ji nemůžu pustit. Většina lidí kartičku najde dřív, než vyhrabu ze šuplíku klíč a pak si to jen vyměníme. Ale když jsem se otočila s klíčem zpátky na paní, stála stejně jako předtím, jediný rozdíl byl, že byla rudá jak rak. Nejdřív jsem se vyděsila, co se děje, nebo co jsem řekla, ale pak paní beze slova pustila synovu ruku a začala si šmátrat ve výstřihu tílka. Neschopná slova jsem zůstala zírat, co jako dělá, protože paní neřekla ani slovo. Pak vítězoslavně vytáhla čtenářkou kartičku a pořád rudá mi ji podala se slovy: „Pardon, my jsme si nechali všechny věci dole v šatně a já nevěděla, kam jinam ji dát… myslela jsem, že ji nebudu potřebovat, až potom…“ 😀

.

Od knih až do politiky

Tuhle historku mi půjčila Pavlína a popsala ji takto:

Uvědomila jsem si, že jedna z věcí, které na své práci v knihovně miluju, je bezprostřednost dětí a jejich roztomilé chytrolínství, které mě vždy dokáže pobavit a dostat až do kolen. Jednu perlu do sbírky jsem získala na programu se druháčky o Františku Nepilovi.

Já: „Děti, pan Nepil napsal knížku o jednom pejskovi, který se dostal dokonce i do čítanek a do večerníčků. Ta knížka se jmenuje Já, Baryk…“

Chlapeček: „Jé, to je jako náš prezident!“

Já (velmi zmatená tou nečekanou poznámkou): „Prezident?!“

Chlapeček (zcela suverénně): „No, Masaryk, né!“

Já: „Ale to byl Tomáš Garrigue Masaryk!!!“

Moc bych vám přála vidět, jak jsme se s paní učitelkou snažily zachovat vážnou tvář, ale šlo to fakt hodně těžko. 🙂 Děti jsou v tomto skutečně kouzelné.