obracíme stránky

Za listem list

Home / Lesk a bída knihovnického života / Perličky ze života knihovnic V.

Perličky ze života knihovnic V.

I mistr tesař…

V těch největších vedrech na začátku července jsme na perličky měli všichni velmi plodné období. Seděla jsem v půjčovně a přišla za mnou téměř zoufalá kolegyně, která se dožadovala třetího dílu z aktuálně rozečtené série a chtěla vědět, kdy se bude vracet, aby věděla, jak moc se má těšit. Tak jsme si ho vyhledaly v systému a koukáme obě do záznamové karty knížky, úplně zmatené… Ta kniha byla totiž podle katalogu půjčená, ale podle té karty ji nikdo půjčenou neměl, jen na ni měla ona dotyčná kolegyně rezervaci, ale v regálech jsme ji předtím nenašly. Smutně odešla. Bylo mi jí líto, tak jsem zvedla telefon a bez rozmyslu zavolala dolů k výpůjčnímu pultu, že potřebuju poradit, že hledáme jednu knihu a vysvětlila jsem problém s tím, jak se kde zobrazuje (ne)půjčená.

Na druhém konci telefonu bylo chvíli ticho a pak se ozval pobavený hlásek kolegyně, který mi oznámil: „No, ona musí být v katalogu vidět jako půjčená, protože čeká v rezervacích…“

Já, zmatená ještě víc, se jí ptám: „Jo? A na koho jako čeká?!“

Zpátky se mi dostalo ještě pobavenější odpovědi: „No, přece na kolegyňku!“

Smála jsem se ještě dlouho potom, když mi konečně došlo, že známá systémová hláška „r. čeká“, kterou v kartě vidíme, vážně neznamená, že rezervace čeká na vyřízení, jak to vyhodnotily naše přehřáté hlavičky – nechápu, jak je to možné po té dlouhé době, co tam pracujeme-, ale že ta rezervovaná knížka čeká už dole u pultu na vyzvednutí. Vedro dělá svoje a náš přehřátý mozek evidentně pracuje chvílemi na jiné frekvenci.

.

„Zachráníte mě?“

Na začátku léta (ostatně jako po celý rok, ale před nějakými prázdninami je to vždycky větší frekvence) jsme pomáhali čtenářům se spoustou věcí – od pomoci s hledáním vhodného čtiva pro vnoučata až po záchranu života! Před pár dny jsem seděla v půjčovně a přiřítila se ke mně mladá slečna, kterou jsem si vybavovala matně z dřívější návštěvy knihovny, se slovy: „To jsem ráda, že vás tu vidím. Mohla byste mě prosím zachránit??“

Bleskurychle jsem si ji prohlédla od hlavy k patě, kde jí teče krev, pak jsem mrkla ke dveřím, kdo ji honí, a když jsem neshledala žádný problém, podívala jsem se udiveně na ni a vybídla ji, aby mi řekla, o co jde.

„Víte, já jedu na dovolenou a bude to děsná pruda… (protočila oči v sloup) A vy jste mi minule poradila knížky, které byly fajn. Mohla byste mi pomoct zase něco vybrat? Víte, co čtu, že?“

Bylo to velmi milé setkání a snad se mi povedlo pro slečnu vybrat něco, co jí zpříjemní dovolenou. Ale také doufám, že ji ty knihy nezaujaly natolik, aby si na sluníčku, kde bude, předpokládám, určitě také číst, nespálila kůži na uhel.

.

Letní kalendář

Dny v létě počítá snad každý člověk trochu jinak. A vyznat se v kalendáři vyžaduje někdy pekelné soustředění. S Luckou jsme se naší kolegyni postaraly o příjemnou zábavu… Uklízela jsem v kanceláři nahromaděné papíry a Lucka v mezičase opravovala a obalovala knížky. A aby řeč nestála, domlouvaly jsme se ještě s další kolegyní, že bychom mohly konečně zajít do kina na Než jsem tě poznala (mimochodem, čekejte brzy recenzi 🙂 ), protože všem se nám knížka velmi líbila.

Já: „Tak co čtvrtek, nebo pátek?

Kolegyně: „Holky, já vím, že jsem brzda, ale já nemůžu, co takhle další pondělí, to by nešlo?“

Lucka: „A to je co za den?“

Já, pohroužená do třídění papírů a poslouchajíc na půl ucha: „No… Pondělí?“

Výbuch smíchu po mé neadekvátní, ale přitom logické odpovědi na danou otázku byl k nezastavení.

.

Co se jeden nedozví…!

Co program pro školy, to nějaká perla. Kdybych tu měla vypsat všechno, co jsme se kdy dozvěděly, byla bych tu ještě pozítří. Ale k našim nejoblíbenějším (pochopitelně relativně logicky zdůvodnitelným odpovědím) patří třeba tahle:

Na programu o Františku Nepilovi jsme probírali s dětmi možnosti bydlení (město X vesnice) a narazili jsme na pojem činžák. Když jsem se skupiny dětí dotázala, co že to ten činžák vlastně je, dostalo se mi odpovědi: „No, přece panelák, kde bydlí samí Číňani.“

.

Když knihovníkovi dojdou argumenty

To jsem takhle jednou měla s dětmi program o hororech. Oproti jiným programům to bylo zajímavější o ten fakt, že to byla 4. třída a byly to děti s diagnostikovaným ADHD. Programy s nimi bývají velmi živé, veselé a spontánní, tuto třídu mám moc ráda, tentokrát mě ale čekalo pár horkých chvilek…

Já: „A teď si přečteme kousek z knížky od Roalda Dahla, která se jmenuje Čarodějnice.“

Chlapeček mi skočí zvídavě do řeči: „Paní učitelko, a jak vznikne taková čarodějnice?“

Já, notně vyvedená takovou otázkou z míry: „No… určitě tak jako jiné děti.“

Chlapeček, evidentně zaujatý novou informací: „A jak vznikají děti?“

Já, už trochu zoufalá, protože žádná odpověď nebyla dost košer: „No přeci tak, jak jsi vznikl ty!“ (a spokojeně z toho, jak jsem se ho s noblesou zbavila, jsem se na něj usmála)

Chlapeček nenechávajíc nic náhodě: „Aha! A jak jsem vlastně….“

Já, ani jsem ho nenechala domluvit: „A teď si přečteme kapitolu Spálit na škvarek…!“

Po tomto prohlášení dramatickým hlasem a významném pohledu na něj jsem měla do konce programu pokoj…

No votes yet.
Please wait...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Láskou ke knížkám

>> <<