obracíme stránky

Za listem list

Home / Recenze fakt čtivé / Řvi potichu, brácho

Řvi potichu, brácho

.

Modré pondělí, oranžové úterý…

14letá Pamela žije s maminkou a bráchou-dvojčetem, který trpí nízkofunkčním autismem. Kvůli Jeremiášovým stavům mají mnoho neshod se sousedy, musejí se přestěhovat do nového bytu a chudák Remík si musí zvykat na nové prostředí. Ale ani ony s mámou to nemají jednoduché, musejí zvládnout jeho špatné nálady, vztek z nových věcí, kromě toho si pamatovat a dodržovat staré zásady jako například dodržování určených barev oblečení v jednotlivých dnech v týdnu a sama Pamela si k tomu musí ještě zvyknout na novou školu a neznámé spolužáky. Pár kamarádek si mezi nimi už našla, ale ty ji pořád zvou, ať si s nimi jde někam sednout, nakupovat a podobně. Jenže Pamela se raději vidí doma, přece nemůže nechat mámu celý den s Remíkem samotnou, musí jí trochu pomoct. A Jeremiáše s sebou vzít nemůže, co by na to holky řekly… Nestydí se za něj, ale i tak – co kdyby jej nepochopily?

.

Pamelin pohled

Zase jsem po dlouhé době narazila na velmi silnou knížku, která mi absolutně vzala slova. A tentokrát ne v tom smyslu, že by se jednalo o nějaký dech beroucí a neskutečně napínavý příběh, právě naopak kvůli tomu, že se jednalo o každodenní realitu mnoha lidí, která tu byla popsána velmi syrově, ale na druhou stranu i opravdu citlivě. Celý příběh je navíc vyprávěn z pohledu 14leté dívky, která má i přes svůj relativně nízký věk úplně jiný pohled na svět než ostatní její vrstevníci, o některé věci sice ochuzenější, ale o mnoho naopak daleko bohatší.

.

Bez zkušeností

Kniha mě velmi pozitivně překvapila. Samotná autorka (alespoň podle jejího vlastního doslovu) nemá s autismem jako takovým příliš osobních zkušeností, podkladem pro její knihu byly většinou zprostředkované informace nebo krátká známost s autistickými dětmi a dospělými. I přesto ale vyplodila velmi realistický a vnímavý příběh, který popíše všechny nádherné i složitější chvíle v rodině s autistickým dítětem. Samozřejmě je tu také velmi kladen důraz i na chování a na potřeby těchto lidí, na maličkosti, které jsou pro ně veliké, ale i na často odtažitý a nechápavý pohled společnosti.

.

Zažít cizí život

I když má kniha obal, který naláká spíše děti než dospělé, je vhodná a zajímavá pro všechny věkové kategorie, každý si v ní najde své. Já osobně bych ji nejradši doporučila k přečtení každému na potkání, protože dle mého názoru je tohle jedna z těch knížek, které by měli číst plošně všichni. Díky ní si nejen uvědomíte, že autismus existuje a jak se projevuje (takových je), ale ať chcete nebo ne, tak vás vtáhne do života lidí, kteří jsou s autismem ve velmi blízkém kontaktu, nenásilně vás donutí přemýšlet nad tímto tématem i jinak a u některých zapůsobí i tak, že mohou přestat odsuzovat odlišnost a chování lidí, kteří s tím nemohou nic dělat, ale naopak se je mohou začít snažit pochopit a případně jim chtít i nějak pomoct.

.

Za mě má kniha Řvi potichu, brácho jednoznačně a bez přemýšlení 10/10. Je to příběh, který ve mně zase zůstane nějakou dobu, a něco, nad čím budu ve volných chvílích ještě dlouho přemýšlet.

.

Autor: Ivona Březinová

Vydáno: 2016

Nakladatelství: Pasparta (Albatros)

Počet stran: 208 s.

Foto k recenzi: L&P

Autor recenze: Lucka

No votes yet.
Please wait...
One thought on “Řvi potichu, brácho”
  1. Monis Září 26, 2017 on 7:14 pm Odpovědět

    Moc pěkná recenze 🙂 O knize jsem zatím neslyšela, ale vypadá to dost dobře, díky za tip 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Láskou ke knížkám

>> <<