obracíme stránky

Za listem list

Home / Recenze fakt čtivé / Ty, já a ti druzí

Ty, já a ti druzí

Očekávání

Některá má očekávání nebývají naplněna. A hned na úvod říkám, že jsem měla velkou chuť, když jsem začala číst knihu Ty, já a ti druzí od Fionnualy Kearneyové, s ní po prvních stránkách praštit někam do kouta a už ji odtud nikdy nevytáhnout. Velmi, velmi těžce se mi do ní začítalo, musela jsem se doopravdy hodně přemáhat, abych učetla každý den několik stran. Ale ve výsledku jsem ráda, že jsem svou krizi překonala, první oddíl mi sice nesedl ani trochu (berte to však jako ryze subjektivní hodnocení a můj vlastní vnitřní problém s obsahem), ale ty další dva byly v pohodě a více rozvrstvené, tematicky rozmanitější a barvitější, to mi sedělo mnohem víc. Skoro jsem měla pocit, jako kdyby ty další dvě části psal někdo jiný a ne původní autorka (mimochodem – nevíte někdo, jak číst to její křestní jméno? Lámu si tím hlavu od té doby, co jsem knížku objevila…).

.

(Ro)zlomení

Beth a Adam patřili k těm snovým párům, které si zcela jistě dovedete představit, něco jako hollywoodský film hadr. Ona hudební skladatelka, on manažer nějaké lepší investiční firmy s potenciálem dostat se s ní až do zámoří. Společně mají za sebou až na jeden „zástoj“ (tohle slovo mě v textu vyloženě dožíralo) na jednu noc spokojené téměř dvacetileté manželství a dceru Meg. Když se však ukáže, že Adam to nějakou dobu táhne s mladší blonďatou servírkou, pardon, spoluvlastnicí restaurace, manželství stojící na pevných základech se najednou zbortí v troskách. A to, že lež plodí další lež, se ukazuje postupně čím dál víc. Nejhorší na celém tomto příběhu je to, že až na pár drobností věřím tomu, že se to doopravdy může stát… Že takové věci se prostě dějí a bohužel dít budou.

.

Nevěřit znamená vyhrát

Víte, co mi na této knize přišlo nejhorší? Že působila klidně, ale přitom řešila, co řešila. Ono to vlastně není to nejhorší, ale vyznívalo to příšerně ponuře, takové smíření se s osudem, přijetí, i když ho postavy nepřijímaly, suchá konstatování holých faktů. Beth byla po odhalení druhé nevěry manžela velmi otřesena, přesto ji to k němu nějak podezřele svým způsobem táhlo (že my ženy si vždycky vybereme někoho, pro koho se můžeme trápit, nepochopitelné) a Meg, devatenáctiletá dcera, i přesto, že už vlastně byla dospělá, dospěla tak nějak víc, důsledněji, zažila borcení vztahu rodičů, svých jistot, ochutnala hořkost zrady i jedovatost toho, že musí být ta silná, která by měla být nad věcí a svým způsobem něco jako most mezi oběma. Můj obdiv jí patří za to, že to dala. Její chování bylo místy až moc racionální, uvážlivé. Dokázala vycházet s oběma rodiči, i když to nebylo jednoduché. Otázka, která mi však hraje v hlavě – stalo by se to i reálně? Přišlo mi, že od určité fáze nikdo nemůže věřit nikomu a čím víc se příběh rozplétal, tím to bylo znatelnější, přesto si však postavy zachovávaly kousek naděje, té sladké neřesti, která jim umožňovala žít dál a nezhroutit se z toho. Ale vidět, jak snadné je lhát, bylo až děsivé…

.

Pomsta by byla sladká

Adam si svým neuvážlivým chováním nadrobil spoustu nepříjemností, spoustu zdravotních problémů, spoustu lopoty, kterou si po zásluze vyžral. Jeho bolestínský přístup s téměř ukázkovým náhledem „sice jsem hajzl, ale vy mě musíte pochopit“ mě chvílemi bavil, chvílemi jsem byla nepříčetná, protože bych mu to sama dala vyžrat mnohem víc než hlavní hrdinka se svou dcerou. Sice jsem ve třetí části knihy pochopila, že jeho životní úděl nebyl právě nejjednodušší a neměl na růžích ustláno, musel si projít peklem v minulosti, to ho ale neopravňovalo, aby svůj nahromaděný stres a neschopnost komunikovat s vlastní ženou řešil nevěrami a dalšími lžemi. Odpusťte mi prosím mou subjektivitu a dost negativní přijetí těchto faktů, ale jsou věci, s nimiž se nesmířím ani u knižních hrdinů (natož u reálných…).

.

Lehká děva, kam se podíváš

Jeden z učitelů, kteří mě učili na vysoké škole, nám vždycky říkal, že my lingvisté si můžeme dopřát toho luxusu užívat vulgarismy, že si to zkrátka můžeme dovolit… Tehdy jsem to brala jako vtip, ale skoro bych hádala, že autorku nebo spíš překladatelku učil taky, a ty si to vzaly za své. Tolikrát na jednom knižním místě jsem slovo ku*** nikde napsané ještě neviděla. Uznávám sice, že na mnoha místech to mělo své funkční místo, ale ještě pořád si stojím za tím, že čeština je krásně jadrný a bohatý jazyk a že určitě byla nějaká varianta, jaké jiné vulgární slovo použít, když už to tedy muselo být. Nebo měla překladatelka tak nuznou slovní zásobu? To i já, která zas tak moc sprostě nemluvím, mám pestřejší slovník, ale pšt… víte co, ku*** se neříká!

.

Nevím, prostě nevím

Dlouho váhám, jaké hodnocení knize dát. Kdybych měla jít podle částí, tak té první bych dala tak max. 4-5/10, protože tam se řešilo pořád je to jedno a to samé a neseděl mi moc obsah a svým způsobem ani vyprávění, moc jsem jim to nevěřila, přišli mi všichni nějak moc… v pohodě, nebo naopak moc v háji, ale neuměli to prožít. V druhé části se to začalo zlepšovat, bylo to víc pestřejší, zapojovalo se více postav a rozehrávalo se více osudů provázaných (sice některé byly skoro až násilně useknuté a už se o nich nemluvilo, ale přesto to bylo lepší) – 6-7/10. No a konečně poslední část byla ta nejlepší, dohrabala jsem se k rozuzlení svých otázek – 7/10 a postavy konečně našly samy sebe tak, jak jsem si to celou dobu představovala. A celkově tedy? Hodně pocitově, hodně opatrně, ale 6/10. Věřím tomu, že spousta čtenářů si v knize najde své, já prostě jen nezvládla téma na začátku knihy, pak se sice rozebíralo dál, ale už trochu jinak, přijatelněji z mého pohledu.

.

Oblíbené citáty:

„Žluté rukavice na několika místech popraskají, než za stálého zpěvu a se sklenkou vína v jedné ruce a čističem ve druhé vydrbu záchodovou mísu. Kdyby mě někdo viděl, myslel by si, že jsem šílenec. Jestli se tu nacházejí nějací mimozemšťané, unesou radši Sylvii odvedle. Se mnou by to neriskovali.“ (s. 27)

.

Těžce polykám, zase složím panenku a postavím ji zpátky na stůl, al moje hlava nesouhlasí. „tak či tak, ještě nejsem připravená,“ prohlásím.

„Vemte si tu panenku,“ navrhne mi, „pro podporu představivosti – jestli to pomůže. Jmenuje se Bábuška.“

Zírám na figurku, pak si ji strčím do kabelky. Jakžtakž to dává smysl, ale vyhýbám se Carolininu pohledu. Všemohoucí Bože, chodím na terapii k dospělé ženské, která ucpává roubíkem pusu své vnitřní samotérce a dává jména panenkám. (s. 84)

.

Za recenzní výtisk děkuji mnohokrát nakladatelství Euromedia Ikar.

.

Autor: Fionnuala Kearneyová

Název v orig.: You, me and other people

Nakladatelství: Euromedia – Ikar

Vydáno: 2016

Počet stran: 360 s.

Fotka k recenzi: L&P

Autor recenze: Pavlína

Rating: 3. From 1 vote.
Please wait...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Láskou ke knížkám

>> <<